Aikidó je jedno z nejmladších japonských bojových umění. Název je složen ze tří japonských znaků:
合– ai – harmonie
気 – ki – energie
道 – dó – cesta
Volně přeloženo aikidó znamená cestu harmonie ducha a těla.
Aikidó je nesoutěžní (nepořádají se v něm žádné zápasy apod.). Není tedy sportem v pravém slova smyslu, ale japonským bojovým uměním (budó) nebo chcete-li životní cestou (japonsky „dó“).
V aikidó se využívají páky (znehybnění) a techniky hodů (porazů) k neutralizaci útoku či útočníka, nikoli však k úmyslné likvidaci útočníka! Pro aikidó je charakteristické, že se využívá pohybové energie soupeře – tedy jeho útoku ve prospěch obránce, na místo tvrdé a přímé konfrontace energie mezi útočníkem a obráncem.
Nejedná se o rychlý kurz sebeobrany, ale o velmi komplexní a sofistikované bojové umění. Nicméně pokud na cestě aikidó setrváte, lze se jím ubránit nejen proti jednomu útočníkovi, ale i proti libovolnému množství útočníků. Aikidó patří do skupiny tzv. měkkých bojových umění, což znamená, že nevyžaduje žádné speciální tělesné předpoklady pro jeho trénink.
Je vhodné pro naprosto každého jedince, tedy nejen pro muže, ale i ženy, děti a starší adepty. Lze jej cvičit do velmi vysokého věku.
Systém aikidó neobsahuje žádné extrémní cviky ani pozice, požadující veliký strečink, obratnost či fyzickou sílu jako v některých jiných bojových uměních a sportech. Proto je s aikidó možné začít prakticky v jakémkoliv věku. Jeho pohyby jsou velmi přirozené a nenásilné.
Aikidó zatěžuje tělo rovnoměrným způsobem, tudíž jej lze využit i jako zdravotní cvičení, sloužící k odstranění problémů se zády, svaly apod. Pravidelný trénink má příznivý vliv na komplexní rozvoj motorických vlastností a je vynikajícím prostředkem na zlepšení a posílení kardiovaskulárního a respiračního systému. Zlepší se vám vnímání těla, naučíte správně rozhýbat tělo, zvýšíte si flexibilitu a koordinaci těla.
Dále obecně přispívá k rozvoji osobnosti, např. prohloubíte svou všímavost, naleznete vnitřní rovnováhu, získáte vnitřní vyrovnanost, sebedůvěru a sebeúctu. Aikidó nás také učí správné koncentraci a zachování klidu při stresových situacích, ať už při fyzickém napadení (správnému vyhodnocení konfliktní situace a následně adekvátní reakci) či v běžném denním životě obecně.
Důvodů, proč cvičit aikidó je tedy celá řada. Na nejvyšší úrovni můžeme aikidó považovat za dynamickou meditaci, vedoucí ke sjednocení těla a mysli - dosažení duševní dokonalosti, kterou je ztráta vlastního ega. Je pak na každém cvičenci aikidó, jaké má k vlastnímu cvičení důvody. Může to být jen některý z výše uvedených důvodů či všechny dohromady. Díky absenci soupeření (porovnávání) s druhými důsledným dodržováním principu nesoutěžení a úcty k člověku pak může být intenzita tréninku pro každého zcela individuální a v souladu s vlastními fyzickými předpoklady, schopnostmi i znalostmi. Proto na na tréninku najdete vždy přátelskou atmosféru a přátelské lidi. Aikidó by vás mělo především bavit. Skutečným cílem aikidó je především zvítězit nad sebou samým.
Aikidó vytvořil v první polovině 20. století Morihei Uešiba (1883–1969) po dlouholetém studiu starých škol šermu a boje beze zbraní (zejména Daito-ryu Aikijujutsu) jako nástroj pro všestranný rozvoj. Po jeho smrti pokračoval v rodinné tradici jeho syn Kišomaru Uešiba, který se zasloužil o počátky šíření aikida mimo Japonsko.
V současné době udržuje rodinnou tradici vnuk zakladatele - současný Doshu Moriteru Uešiba spolu s jeho synem Moriteru Uešibou (Waka sensei). Linie či styl reprezentovaný rodinou Uešiba je označován jako aikikai, někteří přímí žáci zakladatele ovšem zakládají vlastní styly a školy (Iwama-Ryu, Ki-aikido, Yoshinkan, Nishio-Ryu atd.). Centrálním dojo v rámci linie aikikai je Hombu dojo v Tokiu, ve kterém vyučují členové rodiny Uešiba spolu s řadou dalších učitelů.
Zbraně v aikidó
Jelikož aikidó vychází se starých válečných umění samurajů, tradiční součástí výuky je i trénink se zbraněmi - bokken (dřevěná tréninková verze katany, samurajského meče), jo (krátká tyč) a tantó (nůž).
Dechová a meditační cvičení
Dechová a meditační cvičení jsou nedílnou součástí výuky aikidó. V našem oddíle se v rámci tréninků věnujeme systému dechových a meditačních cvičení Ki no renma, které vyvinul Hiroshi Tada shihan jako doplněk k tréninku aikidó na základě učení Nakamura Tempu a Ichikukai Dojo.
Ó-Sensei Morihei Uešiba
(1883 – 1969)
Ó-Sensei Morihei Uešiba se narodil 14. prosince 1883 v Tanabe jako jediný syn otce Jokura a matky Juki. Městečko Tanabe leží na úpatí pohoří Kumano, kde podle legendy sestoupili na zem bohové, aby stvořili japonský národ. Toto posvátné místo plné svatyní mělo veliký vliv na Uešibův smysl pro duchovno a přírodu. Nesporně zásadní význam pro formování jeho osobnosti však měli dva lidé, s nimiž se během svého života setkal.
Prvním z nich byl muž, kterého sám popsal jako válečníka ze starých časů. Byl jim Sokaku Takeda (1860-1943), nelítostný válečník obávaný po celém Japonsku, který s oblibou tvrdil, že na každém rohu na něj číhá nepřítel a podle toho se i choval. Chodil neustále ozbrojen a své umění neváhal použít kdykoli to uznal za vhodné. Takedovo mistrovství a Daito-ryu Aikijujutsu, kterému vyučoval, udělalo na Uešibu veliký dojem. Stal se jeho žákem a později to bylo právě Daito-ryu Aikijujutsu, které dalo aikidó jeho technický základ.
Roku 1924, tedy v době kdy situace ve střední Asii byla značně nestabilní, se Uešiba spolu s Degučim zúčastnil výpravy do Mongolska.
Po návratu domů se Uešiba ponořuje do intenzivního tréninku. Objevuje novou dimenzi Budo, kterou poprvé poznal v Mongolsku. O rok později byl vyzván na souboj námořním důstojníkem. Uešiba výzvu přijal, ale nastoupil proti němu beze zbraně. I přesto že důstojníkovo umění meče bylo nemalé, nebyl schopen se Uešiby ani dotknout. Kromě vyučování v různých dojo, demonstruje své umění před japonskou vládnoucí elitou. Publikuje spisy o budo, Budo Renšu a manuál Budo. Stává se předsedou nově založené společnosti pro šíření budo, poradcem pro bojová uměni na univerzitách Šinbuden a Kenkoku a vyučuje na vojenské policejní akademii.
Druhá světová válka Uešibou hluboce otřásla, rezignuje na všechny své oficiální funkce a odchází do ústraní městečka Iwami. Tam se svou ženou Hacu žije v prostých podmínkách. Živí se zemědělstvím, věnuje se modlitbám a meditacím, ale také dotváření nového bojového umění založeného na principu nesoupeření a určeného všem lidem bez ohledu na národnost, náboženství či společenské postavení.
V Iwamě staví svatyni Aiki, která se spolu s Tokijským Honbu dojo stává dalším centrem aikidó. Po válce se Uešiba věnuje šíření svého systému a to nejen v Japonsku, ale i ve světě. Do konce svých dnů učil své žáky duchu Aiki a kdykoliv se objeví na tatami, udivuje svou energií a až nadlidskými schopnostmi. 26.dubna 1969 Morihei Uešiba umírá ve věku 85 let. Čerpáno z knihy "O-sensej Morihei Uešiba" od Richarda Krejčího.
Citace
Aiki není technika, pomocí níž se bojuje nebo poráží nepřítel. Je to cesta k usmíření světa a k tomu, aby se všichni lidé stali jednou rodinou.
Chápat aikidó, jako pouhou metodu sebeobrany, by bylo velmi zužující. Nedílnou složkou aikidó je sice budo, jak řekl Ó-sensei: “Budo je zdrojem síly aikida.” Ale podstata aikidó je mnohem hlubší. Aikidó je celkový životní přístup, který vychází a je zakotven ve zcela jedinečné filosoficko-náboženské a kulturní tradici Japonska.
Tajemstvím aikido je harmonizovat sebe samé s pohybem vesmíru a uvést nás do souladu s vesmírem jako takovým. Ten, kdo získal tajemství aikidó, má vesmír uvnitř sebe a může říci, "Já jsem vesmír."
Nejsem nikdy poražen, ať je rychlost nepřítelova útoku jakákoli. Není to proto, že by má technika byla rychlejší než ta nepřítelova. Není to otázka rychlosti. Boj skončí dříve než začal.
Když nepřítel zkouší bojovat se mnou, samotným vesmírem, musí prolomit harmonii vesmíru. Proto už v okamžiku, kdy má myšlenku se mnou bojovat, je poražen. Neexistuje zde žádná míra času – rychle nebo pomalu.
Aikidó je neodporování. Protože neodporuje, vždy vítězí.
Ti, kteří mají pokřivený charakter a myšlenku na svár, jsou už od počátku poraženi.
Vítězství znamená vítězství nad myšlenkou sváru v sobě samém. To je cesta ke splnění vašeho uděleného úkolu.
Myšlenka sloužit míru všech lidí na celém světě je v aikidó velmi potřebná na rozdíl od myšlenky toho, kdo si přeje být silný nebo kdo cvičí jen proto, aby porazil protivníka.
Nedívejte se do protivníkových očí, jinak bude vaše mysl vtažena do jeho očí. Nedívejte se na jeho meč nebo jím budete zabiti. Nedívejte se na něj nebo bude váš duch rozptýlen. Pravé budo je pěstováním přitažlivosti, se kterou přitáhnete protivníka k sobě. Vše co musím dělat je držet se této cesty.
Dokonce i když stojím zády k nepříteli, stačí to. Když zaútočí úderem, zraní sám sebe svým vlastním záměrem udeřit. Jsem v jednotě s vesmírem, nic víc. Když stojím, bude protivník přitažen ke mně. Neexistuje žádný čas a prostor v aikidó – jenom vesmír takový jaký je.
V aikidó neexistuje žádný nepřítel. Mýlíte se, když se domníváte, že budo znamená mít soupeře a nepřátele, být silný a porazit je. Ve skutečném budo nejsou ani soupeři ani nepřátelé. Pravé budo znamená být v jednotě s vesmírem a být spojený se středem vesmíru.
Jsem klidný jakkoli a kdykoli jsem napaden. Nemám žádnou oddanost k životu nebo smrti. Nechávám vše tak jak je na Bohu. Straňte se oddanosti k životu a smrti a mějte mysl, která Mu vše svěří, nejen když jste napadeni, ale také ve vašem každodenním životě.
Děkujeme Renému Ochiai za poskytnutí kaligrafie Dó - cesta !!!
